Naše kulinářské okénko

Jsou dny, kdy se mi hodí uvařit na víc dní .

     Nejraději bych navařila rovnou na týden, ale to by z pochopitelných důvodů ani nešlo ani neprošlo 😀 A jelikož naše robě prostě NEPAPÁ jako (myslím si) každé druhé hezky vychované dítko to,  co mu maminka, potažmo já, uvaří upeče namaže a nedejbože namíchá, tak je stejně sázka do loterie servírovat každé nové jídlo, co ona nezná (nebudu lhát, někdy i to známé není právě to ono ) 😀

Stačí letmý pohled na připravený oběd a zhusta následuje odvrácení hlavy, zavření očí a zakrytí si pusinky ručkou . Na naše naléhání , ať aspoň zkusí, že jí to bude určitě chutnat, ještě navíc vehementně vrtí  hlavou rkouc „Mě to nekutná“ . A je vymalováno…

     Často tedy jedu na jistotu a neřeším nic složitějšího než kus masa  s drobkem přílohy – a to nesmí být s omáčkou, šťávou ani se známkami třeba zeleninové směsi na talířku . Všechno takové je odstrčeno jako „Špinavý“ a já mám po naději, že se mi dítě nají a jak známo, spokojené (rozumněj najezené) dítě = spokojená matka .

     A tak si oddechnu že jí, že jí to chutná, ztratím ostražitost a ejhle. Stačí špatný pohled, výraznější zvuk, větší kousek masa a podobná drobnost  a Valinka odkládá příbor a sjíždí ze židle.  Někdy se jí všechno tohle hodí jako spouštěč k tomu, že už „Stačí, mami“ a já můžu jen polknout a zkoušet ji přesvědčit, že ještě trošku by to chtělo. Leč dítě je paličaté (po tatínkovi, jak taky jinak, že ? )  a nátlak nikam nevede. Naštěstí jsou i dny a chvíle, kdy docela jí,  ale  musím říct že obdobné zkušenosti má drtivá většina rodičů okolo, tak se pak s úlevou ujišťujeme, že ti naši dárečči jsou vlastně všechny stejní.

     Zvláštní kapitola vůbec je teplota pokrmů. Horké je všechno, co je víc než vlažné . Tak musíme foukat, krájet a chladit aby to nebylo HORKÉ. Obzvlášť tento její zásek mě vždycky tak rozžhaví, že je opravdu těžké něco zchladit 😀 Tak není výjimkou, že obědvá masovou polévku s právě zatuhujícím tukovým povlakem nebo ztuhlé maso, byť nakrájené na kostičky a mě se u toho – jak to slušně říct – navaluje.

     Aby to nevypadalo, že ji nedám šanci a nutím jíst fakt hrozné věci musím dodat, že v procesu příprav ozobává a uždibuje úplně všechno, ať horké nebo studené, i syrové maso a vajíčka , a je unešená jaká je to ňamka. Její oblíbenou zeleninou je cibule a pórek a ovoce je dle jejího názoru zřejmě jedovaté . Když byla miminko, papala jako vlaštovka s otevřeným zobáčkem dobře, ráda a bez problému kdeco, i červenou řepu a špenát, asi to bylo to pověstné ticho před bouří 😀

     A to naše kulinaření ?

Jen začnu něco kuchtit, je u mě rychlostí blesku, táhne si svou dětskou židličku se slovy“Musím ti pomoct mami“ a jako Rákosníček všude kouká, všechno ochutnává, do všeho načuhuje a všechno mi bere pod rukama.

Tudíž základní ingrediencí je u mého vaření trpělivost a psychická odolnost.

Někdy se mi podaří nepozorovaně začít, ale jsem brzy odhalena. Máme už za ten zhruba rok svoje finty, kdy a kde  mi může židličkou zatarasit šuplíky, dvířka nebo jiné potřebné úseky linky. Když třeba potřebuju otevřít horní šuplík s příbory a noži, tak ji stojící obejmu zezadu kolem hrudníku a ona mi v hlubokém záklonu umožní dostat se do něj,  když mouku z toho spodního, tak jen řeknu „huš huš “ a ona skáče ze stoličky dolů . Jsme prostě sehrané 😀

    Jenže čím starší, tím je odvážnější a už jí nestačí krájet cibuli nebo rohlíky příborovým nožem . Tak jsem jí včera  (vědouc že si na sebe šiju bič) dovolila s mou pomocí pokrájet brambory do musaky. Až někdy budu u vaření spěchat, tak jsem si víc než stoprocentně jistá tím, že si na to vzpomene a bude to vyžadovat jako běžnou, mnou zavedenou věc.

A dobře mi tak …