PONDĚLÍ 15. KVĚTNA 2017
… není každý den.
A i když je to nad slunce jasné, stejně mě vždycky dostane takový den, kdy se vstane zádelí napřed.
Začalo to nenápadně …
Ráno se mi špatně vstávalo, ale oblečky i pyžamko do školky jsem nachystala už večer, naštěstí, jinak by asi dítě ve školce spalo jen v gaťkách, ale nakonec jsme to docela zvládli, i když na mě tedy Valinka poprvé vyzkoušela vyplazování jazyka a fest se vztekala.
Manžel, který u PC zabíjel čas než bude moct po noční zahučet do peřin, se docela rozčílil, ale mě napadlo na to jít jinak, a poptáním na to, co ji rozzzlobilo, jsem jí vzala vítr z plachet a bylo zase dobře. Občas mi na mysl ve vhodnou chvíli přijde nějaká ta myšlenka nevýchovy a nebývá to věru na škodu.
Snídaně, moje mytí vlasů a designerské úpravy v koupelně jsme taky zvládli v klidu a se ctí, a mohli jsme docela na čas vyjet do školky, jelikož mi dnes začínají dlouho očekávané rehabilitace nemocné kyčle.
Školka dobrý, cesta dobrá, parking v poho, doskotačila jsem do čekárny a ouha, poukaz na ošetření nemaje, jala jsem se odhopsat zpět autmo domů pro požadované lejstro – bez toho mě vzíti prý nelze.
Doma koutek takovýchto akutních lejster prolustrován a nic nic nic. A další šuplíky, a další složky. Rodné listy, zápočťáky, záručáky a kdejaká ptákovina ano, ale po poukázce ani památky.
A tak prošacovávám knížky, košíčky, a furt nic .
Ve mě se vzedmula taková vlna vzteku, že jsem lejstry třískla o zem a chtěla jít pryč, ale pořád mi něco říkalo, že tohle přece není možné.
Ale jeden kouteček jsem neprošmejdila, a tam byla… Jarně zelená složka s výsledky lékařského ošetření, CD s rentgenem mých kloubů a jak jinak, než s poukázkou – dopr …(kýnka třeba)
Překročila jsem haldu bince a šla do auta, že vyrazím, ale moje rezervovaná hodina byla skoro pryč. Tak zavolám, vysvětlím, domluvím se. A telefon nikde …
To už jsem nedala, začala jsem tam (před naší krásnou malou milou soukromou školičkou Sluníčko ) hrozně řvát a nadávat, bušila jsem do přístrojové desky a myslela si, že puknu vzteky.
Ještě vytočená jsem se rozjela, jako že aspoň nakoupím, na parkovišti třískla dveřmi a pustila se k obchodu. Cestou varuju v duchu prodavačky, aby se dneska držely a nebyly jako obvykle otrávené až na půdu, když se my zákazníci snažíme být jako miliusové, nebo to špatně dopadne, a přede dveřmi potkávám známou. Divila se co se mi stalo, já si zanadávala a pobrečela a pak raději jela i bez nákupu domů (konečně rozumná reakce, řekla bych ) 😀
Podle rady kamarádek jsem si nalila medovinu, já co málem nepiju a sama, teď dopoledne !!!
I tu jsem přelila a při utírání loužičky i trochu vylila.
Přemýšlím do čeho se pustím, aby nebylo víc škody než užitku – a tak jsem tady 🙂
Taky se vám tak uleví když vidíte nebo čtete, že se někomu nedaří anebo něco zkazil ? Mě ano, nepřijdu si potom tak marná ve světě, kde to vypadá že se všechno daří a samo vychází, všichni jsou krásní štíhlí šťastní a úspěšní.
A nemyslím to zle, to jen že jsme všichni lidi, a ač to mnohdy zvenku nevypadá, každý máme svoje prohry a vítězství, svoje pády i vzlety, svoje skvělé i horší dny, ve kterých mě osobně je tak mizerně, že nechci být sama, ale na druhou stranu s tím až tak nechci nikoho otravovat. A jak z toho ven ?
Vypsat se z toho.
„Můj milý deníčku“ sice nikdy nepoběhlo, ale občas si zapisuju co se děje. Je to pak krásný výlet do dnů minulých a i největší stesky a trápení vidím s odstupem času mnohdy jinak a hlavně ne tak bolestně 🙂
A aby to dnes nebylo jen o tragédiích, ať srandovních či ne, malé ohlédnutí za povedeným i nepovedeným týdnem 🙂
Kvůli velké bolesti kloubů jsem přerušila návštěvy fitka,
snad na rehabilitacích něco vymyslíme, docela mi to pocení chybí a těším se na příští makačku 🙂
