… jsou tu.
Dlouho předlouho pracuju na přechodu tohoto blogu na klasický web, kde bude zachována blogová část, která nebude tak těžko ovladatelná co do rozmístění fotek v galerii, a formátování vůbec, a bude pod jednou střechou s mými pracovními stránkami a výhledově i e-shopem. Ale to je hudba budoucnosti, pokud to vůbec někdy nastane. Nebudete muset přecházet, překlikávat, hledat mě na různých místech, a já lépe uhlídám, co se kde děje a kam směřovat svou energii, se kterou mě volnonožectví nutí daleko víc hospodařit.
Někteří vědí, že se už 2. rok věnuji budování svého maličkého zakázkového krejčovství, značce, které jsem vybrala přízvisko Bella Blažek. Jak jsem k němu přišla, o tom zase příště … 😉
Ovšem, aby vše jelo podle mých představ a skloubit práci, rodinu, koníčky a miliardu dalších radostí je pro mě tak náročné, že se mi o tom vážně ani nesnilo. Jsem vlastně v práci 24h denně. A když už ne fyzicky, tak aspoň v myšlenkách. Dumám a vymýšlím jak to či ono vyřešit, vyladit, posunout anebo udělat lépěji, rychleji, kvalitněji. Ale nestěžuju si, vidím v tom všem smysl, baví mě to a cítím, že přesně tady mám být. Njn, asi zraju (rozuměj stárnu :D). To je sice krásné – to zrání – ale ruku v ruce s ním jde čím dál tím větší nutkání mít ve věcech pořádek, a to už není taková legranda. Chtěla bych býti roztržitým bohémem, ale to mám asi smůlu :D.
Tak aspoň ty víkendy si nechávám pro sebe, pro své blízké a přátele. Kvůli nemožnosti se věnovat všem tolik, kolik bych si přála a kolik by si zasloužili, sice řady přátel prořídly, ale vidím to tak, že cesty se spojují a zase rozpojují, tak to asi tak má být. Ale i tak mi někdy srdce krvácí. Na druhou stranu mě nepřestane udivovat, s kolika z nich/vás, i když se drahnou dobu nevidíme, okamžitě naskočí zase jiskra, ze které ani delší odloučení nic neubere, a za to jsem obzvlášť vděčná.
Konec citovek. Tento článek má být o tom, co se mnou je, ať víte, a mě ať vědomí, že víte, zase popožene dál. Jj, vojna musí byť 😉
Je začátek roku 2021, náš druhý rok s globální epidemií (zkouším se nenápadně vyhnout tomu slovu na C ), a to, víc než všechno ostatní, poznamenalo měrou nejvyšší životy nás všech. Odloučení, izolace, odchody našich blízkých a milých duší, rozpory v chápání celé téhle divoké a náročné situace, nutnost vše zvládat a nezbláznit se z toho, někdy holý boj o finanční stabilitu, vědomí relativně nejisté budoucnosti … Distanční vzdělávání – to je obzvlášť divoké téma… Každý máme to své, co nás nejvíc tíží. Děkuji Bohu, že naše nejmenší (2. třída ZŠ ) má tu výsadu školu navštěvovat (kdo by to byl kdysi řek…) Myslím, že nám, obyčejným lidem, pořád ještě nedochází, kolika věcí a jak hluboko nás vše ještě zasáhne a poznamená. A to je dobře, i tak je toho, co musíme řešit, a s čím denně zápasit aniž bychom si to uvědomovali, dost a dost. Kdyby mi o tomhle před 3 lety někdo vyprávěl, asi bych nechápala, nevěřila.
První školní ve 2. třídě :*
A proto, teď víc než dřív, obdivuju ty, kteří se nelekli, nenechali si vzít energii a elán, jdou za tím, co mají rádi a čemu věří.
Já to před rokem, konkrétně v pátek 29.ledna 2020 ráno, vyřešila tak, že jsem nazula kecky, silné punčochy, softshellovou sukni – samozřejmě vlastní produkce :), větrovku po mamce, silně neslušivou softovou čepuli a vyrazila směr zámecký park v Žádlovicích. Autem samozřejmě, od domu je to cca 1,5 km, než dojdu tak zmrznu. A tak jsem poprvé vyběhla, nejspíš vedená pudem sebezáchovným, neboť jsem v ty dny „sotva lezla“ ; známe, žejo; a bála se, že takto a hůř už to bude nadosmrti. Celé dny u šicího stroje, u NB, anebo v kuchyni … Zima, jen já a příroda, světe div se, ono to šlo. Sice zvláštně pro neběžce a pomalu, ale kupodivu moc příjemný zážitek to byl, jen si tam tak poletovat, od koníků k čápovi, od studánky k rybníku.
Ani zpocená jsem nebyla, ani unavená, spíš jen mile překvapená, že to je TO VONO, co mi DÁVÁ. Nic víc, nic míň.
A tak bylo sem tam opáčko, poté co jsem odvedla dceru do (tehdy) první třídy. Prostě utýct všemu a od všeho, to je to, co životně potřebuju. Psychicky i fyzicky, beztrestně a dokonce s odměnou v podobně spolehlivě se dostavujících endorfinků.
Nebojte, happy end se nekoná, ono tak jednoduchý to (bohužel) v životě není 😀 Po roce běhám dál, stále sama což mi vyhovuje na max, ale na tak pravidelně, jak bych si představovala. Někdy 2x týdně, někdy vůbec, někdy obden. Podle nálady, chutě, potřeby a „společenské situace“ :D. To obden bylo skvělý. Tělo se rapidně zlepšovalo, vrátil se mi pas, byla jsem nabitá a hodně v pohodě. Jenže toho času…
A taky ne vždy mi to slušánkuje, tak ne abyste si mysleli že když běžec dobře vypadá, tak je to klasika ! To vůbec ne. Za prvé je to dřina, pravidelně běhat a nežrat, a za druhé je to výsledek výběru z fotek, aby člověk vypadal jako člověk a za třetí bývá foto často ze začátku, dokud je běžec nepropocen, anebo naopak po doběhu, když je nabit zmíněnými drahocennými endorfiny – budu se opakovat, Pánbůh za ně zaplať :)) – a září jako měsíček na hnoji.
Někteří běžci dají 5 km do půlhoďky, tak za 3/4 hodiny mají komplet vystaráno. A já ? Za A) nejsem zatím echt běžec. Za B) Oblečení většinou nepřipravené (tomu co čeká na hromádce se říká běžecká kupička), tak to tahám ze šuplíku, rozcvičování na chodbě anebo na zahradě (dle počasí) , pak běh, který jest povětšinou v mém podání kochací a užívající si má okolo 5 – 7 km a mě trvá cca 50min – 1,5 h (njn, hojně fotím a to sežere času ! ), doma protažení po běhu a horká důkladná sprcha a jsme někde na 2 hodinách … 😀 Tady je vidět, že nějaká větší frekvence je u mě bohužel mmt nemyslitelná, neboť běhám ideálně ráno/dopoledne, a to potřebuji především pracovat. Večer doháním resty a tmu v terénu moc nemusím, jsem kapku bojar :D. Jo na dovolené u moře, to byla jiná. Rodina se povalovala po snídani na terásce a já si vyběhla do sluníčka okolo majáku na pláž a zpět, anebo objevovat vzdálená zákoutí, nakonec sprcha rovnou skokem do moře, krom tenisek tedy, ty já šetřila. A čas nechyběl … 🙂 A když jsem byla trudomyslná, i sám muž mě poháněl k běhu, ať se deaktivuju :D. Zlaté jsou to časy, jednou za rok na pár dní odjet, neslyšet rodnou řeč a nic nikde neřešit … Nebo byly? To ne, to dáme!
Je libo trocha technického pozadí ? Tady je: Hned v začátku jsem si pořídila ve Spotissimu v Mohelnici pořádné trailové běhačky (terénní běžecké boty) a nedlouho potom i silničky (silniční běhačky). Minimálně tohle je základ, aby vás na asfaltě nebolely klouby a plosky nohou a naopak na pěšině v lese jste si nenabili pusinu. A i když jsem se před obsluhou styděla, že se se svou konstitucí a neběžeckou postavou hrnu do něčeho pro mě tak sofistikovaného, jakým se běh někdy dělá, měla jsem štěstí na tak ohromně trpělivou a vstřícnou běhnu (to není nadávka, to je běžecký slang :)), že už nechodím o radu k jiným. A máme i společnou kadeřnici; bůh ji v této době opatruj; tak jsme vlastně takové kolegyně :D. Další byly neocenitelné zateplené leginy a triko v Decathlonu, na doporučení dokoupila super držící sportovní podprsenku (rovněž Decathlon, ale chce to zkoušet zkoušet zkoušet), běžecký batůžek s hydrovakem (totéž co předchozí – Decathlon a zkoušet zkoušet zkoušet), což je nádržka na vodu s hadičkou na průběžné sosání, nešplouchá vám nikde nic a neruší váš sluchový požitek z music ;). Průběžně si kupuju sem tam nějaké ty superslušivé leginy, moje topka jsou jarní 3/4 s tulipány Nordblanc. Tedy co do designu jsou nejbožejší, nejčučavější. Ovšem kvalita ušití je fakt děsivá, švy povolují neboť jsou šité moc řídkým (velkým) stehem. Ale kvůli barvičkám mi moc slušánkujou 😀 a taky není vidět žádná vada kůže, kterou trpí většina z nás žen, a to nemusí být supersilné. Prostě na jednobarevky leginy bacha, jsou to práskačky 😀 Tak jen už trika s krátkým, tam mám mezery, ale pořídila jsem kus funkčního materiálu, tak se pokusím něco vykouzlit.
Na začátku léta jsem si dopřála sportovní hodinky Garmin s mega super a potřebnými funkcemi. Nenabádám, nejsem fanatik, ale ráda mám pod kontrolou minimálně tep, trasu a rozhodně kilometráž. Šla jsem do jednoho ze základnějších modelů Viva active 3 sehnatelné za cca 4 tis, a jestli se vám to zdá moc, tak jako mě tehdy, tak vězte, že propracovanější modely se můžou vyšplhat s klidem na 15, 20 tisíc a i víc. Mapy zobrazené přímo v hodinkách, barometr, časy v XY pásmech najednou, titanové pouzdro a nevímcoještě navíc… Jsou krásné, jsou báječné, ale z větve na zem, tyhle mi na to moje pobíhání stačí bohatě. V létě na dovolené jsem si už odbíhala od rodiny vybavená touto technikou (boží je zobrazení mapy běhu v apce v mobilu, a zbytek roku jsem se kochala fotkama záznamu mého běhu na chorvatském pobřeží, krása ještě na dlouhou dobu :* A proto jsem do nich šla před dovčou, přece 😀
A tak běhám pro radost, pro vyčištění hlavy, pro lepší hybnost kterou musím svému hypermobilitou trpícímu tělíčku dopřávat, a taky pro tu častou duševní a duchovní katarzi, kterou nezřídka zažívám.
Ale hlavně, ty lidi … ! ♥ Přinatrefila jsem skvostnou běžeckou podpůrnou partu, která je pro většinu z nás druhou rodinou. Podržíme se navzájem když to nejde, pochválíme když válíme, těšíme se na společné běhy, na závody. Nebojte, nejsem takový rafan, závody jsou klidně i na 5, 10, 21, 42 km, ale rodinné běhy klidně 2km a to dá fakt úplně každý, klidně i rychlou chůzí. Jsou ovšem i těžké chvíle 🙁 Kamarádce běžkyni zemřel na podzim syn, Štěpánek. Byl to mladý kluk, měl rád hluboké výstřihy a tvrdý rock, smuteční oběv byl tedy dán. Běželi jsme po celé Čr pro něj, každý sám a přesto spolu, a byl to tak silný a nesdělitelný zážitek, že teď už vždy každé úmrtí v blízkosti (i my zažili na konci roku odchod svého blízkého z rodiny … ) jdu vyběhat jako poctu tomu člověku. Naposledy to bylo na počest ne úplně známému, ale opravdu super zpěvákovi Davidu Stypkovi… Bylo mu 41 let, mohl toho ještě hodně dokázat. Na běh mi daroval svou opatrovanou bílou MP3 můj zeť Tomáš, a právě Davidovy písničky spolu s pár od Zuzky Navarové se mnou byly už od začátku, pokaždé. Nezřídka v slzách a často s emocemi, co se mnou při běhu občas pěkně mávají. Takové mé soukromé očistné koupele. A co jsem tak vypozorovala, nejsem jediná, takže asi dobrý, ne ? :))
Běh není mou jedinou srdcovkou teď, stále tam patří hory, čtení, malování, pletení a především šití. A tak jdu chystat střihy a v mezičase snad pohnu s fotogalerií na novém webu, moc ráda bych ho už měla funkční a kompletně se přesunula tam. Když teda fakt hodně hodně zamakám. Jen tohleto moje vyprávění dát smysluplně dokupy mi trvalo 5 hodin, jako fakt 😀 Ale moc mě to baví psát a vím, že i vás baví to číst. Mojeucta 🙂
Těším se na vás zase tady,
Vaše Bella ♥
Jsem ráda, že jste se stavili. Na chvilku jen tak utéct, zapomenout na svoje boje a trable a třeba se i přesvědčit, že jsme vlastně všichni stejní, jen to na první pohled není vidět …
